Jakou hodnotu mají zakázkové boty?

V minulém díle, dokumentující mé prožitky u ševce pana Horkého, jsme se rozloučili v okamžiku výběru tvaru, střihu a barvy bot. Zadání bylo dáno, vše jsme si vyjasnili a já se vydal na cestu domů, abych se, přibližně po měsíci dostavil na první zkoušku. Před tím jsem se však vnutil do dílny, abych udělal fotografie z výroby a nahlédl "pod pokličku". V dnešním díle, který navazuje na tuto část reportáže, vám tedy umožním představit si další operace, které byly nutné, aby vznikly boty na zakázku. Dnes se mnou prožijete překvapení, jak "nevábně" vypadá bota bez stélky, jak se boty šijí na stroji a jak dopadla vlastně první zkouška. Možná, že vás také v průběhu mé reportáže zklamu, protože vám nebudu moci sdělit pár detailů z výroby, které si rodina Horkých ponechává jako výrobní tajemství.

Přečtěte si celý článek zdarma pod obrázkem nebo si jej poslechněte jako podcast.

Moji druhou cestu k panu Horkému jsem podnikl asi týden před termínem první zkoušky boty. Na cestě mě už nedoprovázela jen ponurost areálu bývalé Mosilany, ale navíc docela prudký déšť. Byl jsem tedy rád, že se za mnou s břinknutím zavřela plechová vrata a já stoupal po kamenném schodišti do prvního patra. Úsměv ševce při otvírání dveří poté, co jsem zazvonil, vystřídalo jeho pozvednuté obočí. 

"Málem jsem Vás nepoznal, ještě jsem Vás takhle nikdy neviděl", prohlásil s úžasem poté, co spatřil můj oděv sestávající z antracitových širokých kalhot, černého roláku a kožené bundy. Na nohách černá perka. 

"Křivák bych si na Vás opravdu netipnul", prohlásil a dovolil mi i přesto vstoupit.

Na stole ležela žába. Něco jako hnědá rozpláclá ropucha přejetá něčím těžkým. To byl můj první dojem ze svršku, ušitého z několika dílů a nabarveného štětcem do hnědi lískového ořechu. Budoucí oxford šněrování bylo staženo tmavě hnědou tkaničkou a zavázáno na mašličku. Přemýšlel jsem, jak si tohle, co botu připomíná jen s notnou dávkou představivosti, budu někdy zkoušet. Pan Horký se však nezdržoval s nějakým vysvětlováním. 

"Takto to bude vypadat" zvedaje žábu ze stolu. "Museli jsme posunovat švy původního střihu, aby měla ta křídla lepší tvar", ukazuje mi.

Svršek boty, který není opatřen stélkou. Rozpláclá žába.

Nejprve se podle fotografie, podle zaslaného obrázku, nakreslí na papír a kopyto návrh. Jednotlivé díly se rozřežou ostrým nožem na části střihu. Vzniká papírový střih. Modeláž střihu na kopyto je unikátní, švec kreslí tvar od ruky, aby se přiblížil představám zákazníka a zároveň vnesl do výsledku kus svého umění a řemesla. I přesto, že předložíte konkrétní typ obuvi jako vzor, vždy bude výsledkem něco jiného. V ševcovství nedělají kopie, nechávají se přáním svého zákazníka inspirovat a vytvářejí vzácnou směs přesné zakázky a kreativního řemeslného umění. Tvary jednotlivých částí vykrojených z papíru se přenesou na zkušební useň. Ta "moje" byla černá. Z ní vyřeže švec jednotlivé díly. Na vzor, který chci, je nutné sešít osm dílů dohromady. Ze zkušební usně vznikne zkušební svršek, na kterém je patrno, zda a který šev je nutné posunout, díl vykrojit jinak nebo upravit.

Upravený střih se přenáší na finální useň, která je nenabarvená, lehce béžová. Bota na zakázku se šije v surovém stavu a poté ji švec barví. Nebo jednotlivé díly opatří první, základní vrstvou a dobarvuje až sešité díly. 

"Jeden svršek boty je už ušitý, ten už jste viděl, ukážu vám na tom druhém, co chcete vidět. Ukážu vám, jak umím šít," dodává pan Horký s úsměvem. 

Stojím mu za zády a dívám se, jak jehla stroje relativně pomalým tempem prošívá obě vrstvy usně. Vzor wingitp je plný prudkých zákrut a ostrých zakončení, není snadné udržet jehlu a její touhu protnout useň skrz na uzdě. Díly se v rukou ševce točí jednou doprava, hned zase doleva, levou rukou drží díly, pravá ruka vede směr šití. Pár minut a dva díly jsou spojeny k sobě. Ještě dalších šest. Nechci při práci svojí přítomností rušit, zajímala mě technika a technologie a tu jsem viděl. Zeptal jsem se na několik otázek, které mě zajímaly a dostal jsem odpověď. A k tomu dodatečně informaci, že je nesmím nikam napsat ani zveřejňovat. Výrobní tajemství, triky předávané již třetí generaci. Respektuji. Mám několik fotek a spoustu zážitků. Jsme domluveni na další týden, kdy budou oba svršky přišity ke stélkám a čeká mě první zkouška bot bez podešve, bez podpatku.

Přední díl boty vkládá švec pod vodící kolečko šicího stroje a začíná šít.

Ráno toho dne se ujišťuji v zrcadle, že vypadám opět standardně a nevyděsím pana Horkého něčím, co si na mě nedovede představit. Mám čistě vyžehlenou bílou košili, šedé flanelové kalhoty doplněné vínovými double monky. Pevně utažený half windsor uzel kravaty, mírně mimo osu košile a modré flanelové sako. Tak snad bude spokojený, říkám si v duchu s úsměvem. A mám pravdu. Dostávám "pochvalu", že právě takto vypadám tak, jako, no jak by to řekl, vlastně normálně, upravený. Zřejmě asi proto, aby se mě některou ze svých vět nějak nedotkl, podává mi pan Horký do rukou ultralehké boty. Vypadají podobně jako tretry. Nemají podešev a na patě se silou vůle a troškou lepidla drží dřevěný podpatek.

Boty bez podešve. To jen tak neuvidíte.

"Tak se zujte a obě si obujte", dostávám pokyn k tomu, aby už byly ony boty na nohou. 

To zřejmě proto, protože si mé budoucí boty dlouho a ze všech stran prohlížím, což mohlo zřejmě zapůsobit na trpělivost ševce a jeho vůli vidět, jak se zvolený střih materiálu ve 2D tváří po jeho sešití do 3D. Lehké a volné, prsty bych mohl zvednout téměř kolmo, připadám si jako v papučích, byť jsem je na sobě neměl od školky. A říkám to nahlas. Mé další komentáře, kde a co mě tlačí, táhne nebo kde cítím prostor vede pana Horkého k zemi, aby si botu na mé noze osahal a ucítil prsty to, co se snažím vyjádřit slovy. 

"To utáhneme, ano, to je volné, tady je prostor. Tady se to láme, protože nemáte podešev, to potom dělat nebude. Podpatek bude vyšší o výšku podešve a kaučuku. To bude jinak." 

Tato fáze je o důvěře ševci, že vše to, co vy jako zákazník cítíte a popisujete, on správně vyhodnotí a poznačí si budoucí změny. Hotovou botu tato obuv připomíná jen vzdáleně. Stejně tak je pocit v ní jako v kožené ponožce, pokud si něco podobného dovedete představit.

Sbírám se k odchodu, svůj klobouk držím levačkou na hrudi, abych pravou podal panu Horkému. 

"Uvidíme se za týden, budou hotové." 

A já vím, že od hotových bot dělí tento stav ještě náročné našití rámečku, vyplnění prostoru mezi ním a také pracné přišívání tuhé podešve k tuhému rámečku ručním sedlářským švem. Nebýt kožených návleků, měly by prsty ševce spousty jizev od zaříznuté dratve do masa. Mé boty dostanou černé patníky a černou kaučukovou vrstvu proti poškození podešve. Neobjednával jsem ultra formální boty, příště si odnesu boty vhodné k běžnému dennímu nošení. 

"Ještě moment. Něco na Vás zkusím", zastavuje mě pan Horký mezi dveřmi. "Mám jenom jeden pár, nechal jsem ho dělat před léty od stolaře. Jsou to podpatky z třešňovýho dřeva. Jsou mnohem lehčí než kožené podpatky. Zkuste." 

V mých dlaních se ocitají dva precizně vybroušené díly lehkého dřeva. Dostávám informaci, že budou mít stejnou barvu jako zbytek podpatku a kdyby mi to nevyhovovalo, vždy se dají později vyměnit. S radostí souhlasím. Když boty, tak horký, když Horký, tak něco extra.

A tady jsou. Boty si na poslední schůzce obouvám. Opět po dvou třech minutách prohlížení ze všech stran, ptám se na detaily, proč to, proč ono, co je tady a jak vznikly na botách právě tyto stopy. Jsem odpověďmi uspokojen. Jsem také uspokojen tím, jak boty sedí. Naprosto jinak než všechny mé konfekční rámové boty od Stemar, Allen Edmonds, Loake nebo Meermin. Jinak než Barker, Chipewa a jinak než Grenson. Jsou volné, netlačí. Mírně mi povoluje pata, jako by se bota milimetr vyzouvala, když dělám kroky a chodím po dílně jak tygr v kleci. 

"To přestane, chozením se povolí trošku podešev a nebude klást takový odpor. Uvidíte, choďte v nich a uvidíte." 

Kdyby prý něco, lze je jistou, zde nepublikovatelnou metodou patřící do výrobního tajemství, zúžit, zkrátit či upravit.

Horký boty po jednom dni chození, už na domácí půdě. 

Nezbývá než odpovědět sám sobě a vám na důležitou otázku, na kterou není možné odpovědět dříve než po dokončení. Má to tu hodnotu? Mají boty, jejichž pořizovaní cena je 17000 Kč také takovou hodnotu? Mají. Z mého pohledu, z toho, co jsem viděl, zažil v ševcovství a dozvěděl se od pana Horkého, tak mají. Mají hodnotu ještě větší. To nejsou výrobky, to nejsou jen boty, boty na zakázku nebo boty na míru. To jsou řemeslná umělecká díla, kde každý z nich je unikát a originál. Navíc mají hodnotu užitnou a při předpokládané délce užívání a počtu desetiletí, které vydrží, se jistě jedná o jednu z nejlepších investic do bot.

Já jsem do těchto bot investoval celkem 12 hodin své práce, abych vám přinesl autentický dojem namísto mě zprostředkovaného. Přeji vám prožít něco podobného. Až budete panu Horkému volat nebo psát, nezapomeňte ho ode mě pozdravovat. Mějte se krásně a zůstávejte elegantní.