Vyrobit rukavice? Těžší, než si myslíte! Reportáž z dílny

Jedeme do Načeradce, vesnice, která leží asi hodinu cesty od Dobříše. Pozice obce by se dala popsat i několika dalšími způsoby. Třeba tak, že leží v oblasti, kde se Středočeský a Jihočeský kraj setkává s Vysočinou. Možná, že vám více napoví, že kousek leží Vlašim a z vesnice dohlédnete na bájnou horu Blaník. Dávat ji však do souvislosti právě s Dobříší je logické. Dříve bývala Dobříš něco jako hlavní město rukavic.  

Tentokrát se dozvíte, jak jsem se učil vyrábět rukavice. Přečtěte si nebo poslechněte zde >>, kolik kroků (a jak obtížných), je třeba udělat, aby se ze smotku usně stal jeden z nejlepších doplňků garderoby. Seznámím vás s jednotlivými kroky výroby a zprostředkuji vám alespoň mlhavou představu o tom, jak náročná a pečlivá je práce, když se řekne vyrobit rukavice. 

Od stíhaček k Haute Couture

Tento článek by se mohl jevit jako reklama. Je však mnohem více ódou na radost, vášeň a nadšení paní Ludmily Osičkové. Rukavičkářky, která desítky let vyrábí rukavice tak dobře, že je šila pro piloty francouzských stíhačů, pro ruce světoznámých celebrit. 

Učí, jak šít rukavice, aby se mohly prodávat za vyšší stovky EUR a měly kvalitu ochranných známek prestižních módních tvůrců.

Je poslední lektorkou, která předává své znalosti i v Paříži těm, kteří v budoucnu budou šít pro nejznámější značky. 

Vystupovat. Jsme na místě...

Prostorné parkoviště před dílnou mojerukavice.cz září dopoledním sluncem a já, vysedajíc z auta, jsem vítán ženským úsměvem. Z podání ruky je cítit, že tato žena není žádná křehule. "Tak pojďte dál, tady je moje dílna." Vstupuji do prostoru, který je zdoben regály plnými usní, na konstrukcích visí stovky různobarevných hotových rukavic. Prostoru dominuje obří stůl, spíše  ponk a menší stolky šicích strojů. Všude kolem krabice s nitěmi, vzorky a odřezky. Světlou místnost definují také dvě velké "mašiny" - na první pohled vysekávací lisy.

Od kozy po Peccary

"Odložte si kamkoli, pojďte, vezmu vám kabát", obsluhuje mě paní Osičková. "Uvařila jsem vám čaj, tak si nalejte, až budete chtít", pokračuje a začíná mi popisovat vše, co vidím. Na cokoli se podívám, je vzápětí na stole. Vidím kozlečinu, jehnětinu i úchvatnou useň z jihoamerického divokého prasátka pekari, jehož kůže se zpracovává v nejkvalitnější rukavice vůbec. 

Dostává se mi výkladu o jejich výhodách, obrovské hodnotě a nedoceněné kvalitě.

Ptám se na genezi této dílny, abych měl přehled. Po chvíli padá otázka: "Tak jaké rukavice uděláme? Chcete nějaké, že ano. Vyrobíme je společně. Ukážu vám, jak se z tohoto smotku dostaneme k tomu, že budete mít nové rukavice ode mě."

Zrození mých rukavic

Během cesty jsem si rozmýšlel, jaké rukavice bych případně chtěl. Jak víte, jsem spíše klasik a nemám moc rád, když je na věcech vidět něco jiného než klasický vzhled. Avšak barva by mohla být mírně neobvyklá. "Mám dosti jasnou představu o rukavicích. Měly by být v barvě bordó, vínové. Je dosti temná, aby nesvítila na rukou, zároveň neobvyklá a zvláště mezi mužskými rukavicemi doslova extra," pokouším se zdůvodnit moji volbu...  

Podívejte se, jak jsem se snažil...

V případě, že vás zajímá, jak celá výroba dopadla, jak pokračovala moje snaha přijít na kloub technologickým postupům a také zkrácená verze dlouhé historie českého rukavičkářského umění, poslechněte si celou reportáž na Spotify, na Apple podcast nebo všech běžných podcastových platformách...